BUDDHISMUS

 

V současnosti přibližně 300 milionů lidí praktikuje buddhismus. Buddhismus není omezen jen na Asii, získává stále víc přívrženců i v Evropě a USA. Buddhismus je cesta k duchovnímu prozření. Jeho zakladatel Siddhártha Gautáma před 2 500 lety nahlížel na postavení lidstva jako lékař a konstatoval že život je nemoc, utrpení, smrt. Dobře si uvědomoval, že existuje i radost a potěšení, ale poznal, že tyto hodnoty nejsou trvalé. Všechny věci v životě jsou nestálé a dočasné. Vzhledem ke svému indickému filozofickému přesvědčení Gautáma nevěřil, že smrt je konečným vysvobozením od strastí, neboť duše se po smrti přesune do jiného těla a koloběh nastává znovu. Svůj život tedy zasvětil vyřešení tohoto problému. Po vzoru asketů prováděl různé druhy přísné askeze a hlubokých meditací, až se dopídil odpovědi - došel k "prozření". V okamžiku prozření se z něho stal Budha, což znamená Procitnuvší.

 

Za příčiny strasti stanovil Budha lidské touhy a tužby všeho druhu. Proto "léčení", to jest řešení problému, spočívá ve vyloučení všech tužeb a přání tzv."správným myšlením a správným jednáním". Tato pravda je buddhistický řád, neboli zákon a nazývá se dharma.

 

 

Budhova cesta je nazývána cestou středu, neboť na rozdíl od dosavadního přístupu Budha zavrhl jak život sobecké náklonnosti k rozkoším, tak přísnou praxi asketického umrtvování. Odvrhl i bráhmanské oběti a celý dosavadní vnější kult a zaměřil se na cestu vnitřního duchovního života.

 

Budhismus se ve své starostlivosti o blaho lidstva podobá ostatním náboženstvím. V úsilí o dosažení prozření - tzv. "nirvány" učí vysoce etickému řádu. Žádá od svých stoupenců, aby nikdy nezahubili žádného tvora, aby nelhali, nepodváděli, nekradli, aby se ke všem chovali laskavě.

 

Na rozdíl od jiných náboženství však Buddha vůbec neřešil otázku nějaké nejvyšší bytosti, nebo existenci Brahma. Buddha byl agnostik.

 

Za svého života Buddha založil mnišskou obec nazývanou sangha. Jeho učení bylo poprvé zachyceno pět století po jeho smrti. V průběhu času se buddhismus rozdělil do rozmanitých druhů a přijal nové formy a obyčeje od náboženství s nimiž se setkal. Jako výsledek svého tolerantního přístupu v sobě dnes zahrnuje velmi širokou škálu učení, obřadů a zvyků. Jejich podstata je však stejná - je cestou snahy o zbavení utrpení, o vysvobození, o dosažení nirvány. Je cestou soucitu se všemi trpícími, je cestou vzájemné pomoci. Jeho poselství se obrací k lidem všech intelektuálních úrovní, jeho nauku je možno chápat velice prostě, nebo je možno ho studovat na nesmírně složité filozofické úrovni.

 

Základem buddhismu jsou tři klenoty - Buddha, dharma, sangha.

 

 

BUDDHA

 

Siddhártha Gautáma se narodil asi roku 563 před Kristem ve městě Kapilavastu (dnešní Nepál). Jeho otec stál v čele kmene Šákjů a říkali mu rádža, král. Buddhův životopis byl sestaven asi 500 let po jeho smrti a obsahuje mnoho zázračných prvků, v nichž se jednotlivé varianty životopisu liší.

 

Buddhova matka Mája měla sen - jejího boku se dotkl slon se šesti kly a v chobotu nesl lotosový květ. Učení bráhmani předpověděli, že dítě, které porodí bude velekrál, nebo významný světec. Bude se jmenovat Siddhártha, to jest "ten, který splnil svůj úkol." Legenda vypráví, že ihned po porodu dítě ušlo sedm kroků a prohlásilo : "Již nikdy se nemusím znovuzrodit, neboť toto je mé poslední tělo." Sedm dnů po porodu matka zemřela.

 

Předpověď mudrců znepokojila otce a tak byl Siddhártha vychováván s veškerou péčí. Byl zahrnován radovánkami, nikdy nespatřil nic strastného, trýznivého, ani o tom nezaslechl. Kdykoli opustil palác, královští běžci odstraňovali před kočárem vše nepříjemné a znepokojivé. Ve dvaceti letech se princ oženil s Jašóddharou, a ta mu porodila syna Ráhulu (což znamená pouto, zábrana).

 

Ve 29 letech požádal Siddhártha svého vozataje, aby ho vzal na tajnou projížďku městem. Ten den spatřil věci, které nespatřil nikdy předtím. Byl to zchátralý stařec, nemocný člověk a nebožtík oplakávaný příbuznými. Šokovaný se vrátil do paláce - poprvé se setkal s realitou života. "Všechno je pomíjivé, na tomto světě není nic setrvalého... Když to vím, nemohu z ničeho mít žádnou radost."

 

Ještě jednou vyjel Siddhártha do města a uviděl poslední ze "čtvera pověstných spatření" - potkal potulného muže, asketu, jež neměl nic než roucho a hůl. Asketa řekl : "Jsem vystrašen narozením a smrtí, proto jsem se vydal na cesty, abych dosáhl osvobození... Hledám stav, v němž není strasti, stáří ani smrti." Té noci se Siddhártha rozhodl změnit svůj život. Shodil urozený šat, oděl se žlutým hávem, zbavil se vlasů a vousů a odešel z paláce.

 

Přidal se k asketům, putoval Indií, vyhledával svaté muže a mudrce a učil se od nich staroindickým způsobům meditace, učil se hinduistické filozofii. Hlavním smyslem bylo najít odpověď na problém utrpení.

 

Krutou askezí a dokonalou sebekázní se snažil dosáhnout stavu mókša - stavu osvobození umrtvením těla vůle a následným sjednocením s Brahma. Usadil se na břehu řeky, zůstal tam šest neděl, v dešti, větru, slunečním žáru. Jedl a pil jen tolik, aby nezemřel. Jeho tělo úplně vyhublo a síla ho opustila. Jeho svatost byla tak zjevná, že se k němu připojilo pět svatých mužů v naději učit se jeho příkladu.

 

Jednoho dne si však Siddhártha uvědomil, že roky sebetrýzně mu jen oslabily tělo. V takovém stavu vyčerpání nemohl ani meditovat. Povstal a vešel do řeky se vykoupat. Byl však tak slabý, že počal tonout a nemohl vylézt na břeh. "Stromy rostoucí kolem vody sklonily své větve, aby ho zachránily." Tehdy se tam objevila pastýřka Nandabála, nabídla mu misku rýže a on ji vděčně přijal.

 

Osvěžen jídlem, usedl pod fíkovník (Ficus relegiosa) a rozhodl se nevstat, dokud nenajde odpověď, kterou hledal. V tento okamžik poznal zlovolný démon Mára, že Siddhártha je blízko cíle a počal ho trýznit. Mučil ho nespokojeností, lákal ho na všemožné rozkoše, jen aby ho vytrhl a rozptýlil. Siddhártha se nedál zmást, pohroužil se do všech svých minulých životů, dosáhl řetězce poznání narození a smrti a nabyl jistoty, že se zbavil nevědomosti a vášně, zbavil se "svého já", které ho poutalo k tomuto světu. Konečně dosáhl procitnutí, zakusil nirvánu, stal se Budhou.

 

Tradice říká, že tehdy mohl Buddha odvrhnout své tělo i své bytí, avšak místo toho vykonal velký čin sebeobětování - rozhodl se zůstat a podělit se se svým poznáním s ostatními.

 

Buddha sešel do městečka Sárnatu, kde se setkal s pěti askety, kteří ho kvůli příhodě s pastýřkou opustili. Když ho však spatřili přicházet, uviděli na něm znamení, která ukazovala, že vstoupil do vyššího stavu svatosti. Buddha se s nimi posadil v antilopím háji, vzal hrst rýže a učinil na zemi kolo. To představovalo kolo života, jež se neustále otáčí z bytí do bytí, ze života do života. Toto kázání se tradičně označuje jako promluva v antilopým háji, nebo roztočení kolesa nauky. Buddha vysvětlil svou dosavadní cestu a ukázal střední směr, jenž se vyhýbá dvěma krajnostem - hledání smyslu života v radovánkách na straně jedné a životu v kruté askezi na straně druhé. Ve svém učení zachoval mnoho prvků hinduismu své doby včetně pojetí sansáry a karmanu. Zároveň však zavrhl autoritu bráhmanů, postavil se proti rituálnímu obětování zvířat a naopak nabádal své stoupence, aby nezabíjeli žádného tvora. Zpochybnil též dosavadní pojetí átmanu - přirovnal člověka k vozu složenému z jednolivých součástí, které jsou v neustálém stavu proměny. Co se neustále znovuzrozuje není átman, ale skupiny těchto složek, ovlivněné karmou vytvořenou v prožitém životě.

 

Co se týče Brahma - její existence či neexistence, byl Budha agnostik."Člověk jenž se octne v hořícím domě, nezkoumá nejdříve, kdo a proč ten dům zapálil, nebo proč začalo hořet, ale snaží se především zachránit - z hořícího domu uniknout."

 

Buddha založil mnišskou obec sanghu. Když mu bylo asi osmdesát let, pohostil ho kovář Čunda pokrmem, po němž Buddha onemocněl. Došel na kraj vesnice Kušinagary, kde ulehl ve stínu stromů obklopen zástupem učedníků. Pronesl svá poslední slova :" Všechno co vzniklo, podléhá zániku a smrti. Všechno je pomíjivé. Usilujte horlivě," a poté zemřel, oproštěn vnímání a pocitů, dosáhl tzv. "parinirvány."

 

DHARMA

 

Je to nauka, kterou Buddha vytvořil, ale je to také cesta. Druhý význam je v buddhismu důležitější. Nauka je pouze to, co každý jednotlivec musí po svém naplnit.

 

Jádro nauky, jakýsi filozofický základ tvoří čtyři vznešené pravdy

 

1/ Utrpení (duhkha) jest

 

Zrození je utrpení, stáří je utrpení, nemoc je utrpení, smrt je utrpení, přítomnost nenáviděného je utrpení, odloučení od milovaného je utrpení, nezískání vytouženého je utrpení. Zákeřnější než tělesná bolest je utrpení z nespokojenosti celoživotní problém z toho, že nemáme co chceme a máme to,co nechceme. Strach, duševní utrpení jsou přítomny i ve stavu radosti - plyne z toho, že víme, či alespoň tušíme, že tento stav radosti je pomíjivý. Máme strach z neúspěchu, ztráty postavení, hodnoty vlastní osoby, ztráty blízkých, majetku atd. Někde v hloubi srdce se snažíme přehlušit strach z naší omezenosti – ze smrti, z nesmyslnosti života.

 

Duhkha tedy označuje stav, kdy je člověk připoutaný, nejistý, nespokojený. Vše co existuje, je neustále proměnlivé, podléhá změně.

 

2/ Příčinou utrpení je žádostivost

 

Život je tedy proměnlivý, charakterizuje ho duševní a tělesné utrpení. Jako diagnózu, příčinu nemoci stanovil Budha žádostivost. Utrpení je způsobeno z žízně hledající uspokojení tam či onde. Jinak řečeno, je to žízeň po rozkoši, po bytí, po nebytí. Pokud je člověku odnímáno něco, na čem lpí, citově trpí.

Nauka sansáry říká, že lpění, závislost je příčinou neustálého znovuzrozování, neustálého vznikání. Symbolem sansáry je zlý démon Mára, jenž drží v drápech kolo vznikání. Ve středu kola jsou tři kořeny zla - chtivost (kohout), nenávist (had), zaslepenost (prase). Ti kdo se snaží nad nimi zvítězit, se rodí v jednom z nebeských úrovní jako bohové. Nejvyšším cílem však je z tohoto koloběhu uniknout, vysvobodit se - "vyvanout". Ti kdo mají špatnou karmu, se rodí v některém z úrovní podlidských jako démoni, zvířata, hladoví duchové nebo obyvatelé pekla. Karma se však vytváří pouze v lidském životě. Bohové, duchové, zvířata atd. karmu nevytvářejí, pouze prožívají důsledky karmy vytvořené v lidském stavu až do jejich vyčerpání a znovuzrození na jiné úrovni.

 

Život tedy nezačíná narozením ani početím, ale je neustálým koloběhem. Protože v buddhismu neexistuje nějaká konkrétní duše, konkrétní átman, pak to, co se znovuzrozuje, je jakási karmicky ovlivněná soustava pěti jednotlivých, nemateriálních složek osobnosti, z nichž se člověk skládá.

 

Kořenem všeho je tedy žádostivost - lpění na tom, či onom, lpění na životě, či lpění na cíli se již nenarodit. Jakékoliv lpění, jakákoliv žádostivost je tedy důvodem sansáry, neustálého koloběhu zrození do tohoto světa plného utrpení.

 

3./ Odstranění žádostivosti vede k odstranění utrpení

 

Třetí vznešená pravda prostě konstatuje, že odstranění žádostivosti, odstranění chtění, toužení, vede k odstranění utrpení. Je logickým důsledkem - odstraníme - li původ, odstraníme i důsledky. (Kdo nic nechce, po ničem netouží, je svobodný a dá se říct, že má vlastně všechno).

 

Jestliže tedy člověk důsledně odstraní žádostivost - důsledně "vyhasne", dosáhne osvobození - dosáhne nirvány. Nirvána je dle buddhismu dokonalá blaženost - ne že by se zlo a neštěstí člověku vyhýbalo –

" jest však pouze utrpení, ale není trpícího."

 

Člověk prostě vstoupí do takového stavu oproštění a svobody, že vůbec na ničem nelpí a nic ho už nemůže zranit. Dosáhne dokonalé vyrovnanosti a svobody.

 

4./ K odstranění žádostivosti vede osmidílná stezka.

 

Tato poslední vznešená pravda je vlastně praktickým návodem, jak nastíněného cíle dosáhnout -

 

OSMIDILNÁ STEZKA

 

Obecně se skládá ze tří základních oddílů - moudrosti, mravnosti a duševní kázně.

 

Moudrost

 

(1)     Jako pravé pochopení je rozumové pochopení a přijetí čtyř základních vznešených pravd. V poslední instanci jde o jejich plné uvědomění, proniknutí.

 

(2)   Pravé záměry jsou záměry, odhodlání k životu bez smyslné žádostivosti, zlé vůle, násilí. Je to dobrotivost vůči všem živým bytostem, soucit se všemi trpícími bytostmi, sdílení radosti z úspěchu a štěstí jiných a neustálá vyrovnanost.

 

Mravnost

 

(3)   Pravé mluvení znamená zdržet se lhaní, pomlouvání, hrubé řeči, planého hovoru.

 

(4)   Pravé jednání znamená zdržet se zabíjení, krádeže a nezákonných sexuálních aktivit.

 

(5)   Pravá životospráva znamená nevydělávat si na živobytí činnostmi, které poškozují ostatní - prodejem zbraní, zabíjením zvířat, provozováním prostituce apod.

 

V buddhistické etice je zájem o dobro ostatních v podstatě zájmem o dobro vlastní. Špatné činy nejsou hříchy v tom smyslu, že by je nějaká "bytost" soudila a po smrti trestala, ale způsobují špatnou karmu - což je trest, který si člověk vlastně sám bezprostředně zaviňuje. Dobrý skutek - čin pro druhé, zároveň zlepšuje i karmu dotčenému dobrodinci - pomáhá tak zároveň i sobě. Pohnutky, motivace k dobrým skutkům však musí vycházet z lásky a ne ze zištnosti ! (Jakékoliv chtění totiž karmu nepříznivě ovlivňuje.)

 

Duševní kázeň

 

(6)   Pravé úsilí je překonávání nezdravých a pěstování zdravých stavů mysli.

 

(7)   Pravá všímavost je hlavním bodem meditace. Provádí se podrobným pozorováním těla, duševních pochodů, analýzou vzniku a podstaty svých pocitů atd., (zhruba tak, jak to činil při objevování vznešených pravd Buddha).

 

Často například využívá pozorování dechu, tím se člověk proces vyústí až v odosobnění - zbaví se svého já, své osobitosti, sebestřednosti. Jakmile se člověk vycvičí o samotě, je schopen uplatňovat všímavost i v běžném každodenním životě (všímavost chůze, sezení, jídla atd.) i mezi lidmi. U každé činnosti, kterou člověk provádí, by měl rozumět jejímu účelu a zároveň vždy býti soustředěn - "dělat, to co dělám."(Příklad - ráno snídám a myslím na školu, ve škole myslím na to, co budu dělat doma, večer v kině myslím na uplynulý den ve škole atd. - nežiji v přítomnosti, žiji nesoustředěně).

 

Všímavost posiluje schopnost mravního života a správného způsobu života vůbec - vím co dělám, vědomě, plně, právě teď to prožívám, vím proč to dělám a jaký to má pro mne význam, smysl.

 

(8)   Soustředění - jeho účelem je prohlubovat všímavost, zachází však až do úrovně zklidnění a utišení mysli, k prožití zcela nových stavů vědomí, stavu mystického pohroužení.

 

Ve výuce soustředění tiše sedící začátečník například sleduje kruh světle červené hlíny o velikosti talíře. Intenzivním zaměřením si vytvoří jeho mentální obraz, který mu pak zůstane v mysli i po přerušení meditace.

 

Tím, že se odpoutá od smyslových reálných předmětů, dostává se do prvního pohroužení - rozvažuje vnitřně, myšlenkově, což je provázeno myšlenkovým pojímáním, soustředěním, nadšením a štěstím.

 

Odpoutáním od myšlenkového pojímání člověk vstupuje do druhého stavu pohroužení, což je provázeno soustředěním, nadšením a štěstím. Třetí pohroužení se vyznačuje jen soustředěním a štěstím a čtvrté jen vyrovnaností.

 

Tímto duchovním procesem může člověk získat určité schopnosti. "Jsa jedním, stane se mnohými, objeví se a mizí, prochází zdmi a nic ho nezastaví, jde po vodě a netopí se, létá vzduchem s nohama zkříženýma, dotýká se rukou Slunce a Měsíce."

 

Buddha žáky odrazoval od zaměřenosti na tyto schopnosti, i když v literatuře jsou o nich bohaté zmínky. Pocit této moci, schopností by měl sloužit jen jako potvrzení stupně pokročilosti v soustředění. Samy o sobě se mohou stát pastí, pokud se k nim žák upne. Cílem je totiž vyvanutí - nirvána, kterou lze dosáhnout pouze neusilováním, nechtěním. Na této duchovní cestě jsou odmítány i jakékoliv vize a nadpřirozené zážitky, aby se nestaly falešnými cíli, odvádějícími od další cesty k nirváně. ("Pokud potkáš Buddhu, zabij ho!")

 

Když člověk dosáhne vysoce kvalitního soustředění, může nakonec dosáhnout moci poznání, která zhasí tři zhouby (smyslnou žádostivost, žádostivost po bytí a nevědomost). To je nirvána, osvobození od narození a smrti, člověk se stane arhatem tj.svatým.

 

Stezka je náročnou celoživotní cestou. Od úrovně správného pochopení života, od úrovně filozofického zacílení přechází do sféry náročné mravní čistoty a následně vyúsťuje v duchovní cestu. Málokomu je při její náročnosti dosaženo dojít až nakonec.

 

Porovnáme - li tento způsob života se západními směry "buddhismu", žasneme jakého překroucení na západě učení dosáhlo. Nirvána je často slibována jako lehce dosažitelný způsob nadpřirozených zážitků (někdy dokonce pomocí drog!), adeptům jsou slibovány nadpřirozené zážitky, které mají být obohacením šedi konzumního života. Buddhismus je prezentován jako nauka, podle níž dochází k neustálému znovuzrozování, což je chápáno pozitivně, jako záruka jakési nesmrtelnosti, do níž se západní člověk utíká ve strachu před smrtí. Na těchto příkladech můžeme vidět, jak západním způsobem přetvořený "buddhismus" je něco zcela jiného, dokonce nesmyslně protikladného původnímu učení.

 

 

SANGHA

 

Podle pramenů Buddha po svém osvícení 44 let putoval, učil a shromažďoval žáky. Těm, kdo se rozhodli pro mnišský život v bezdomoví, kázal ustanovil pět základních pravidel - vyvarovat se zabíjení, lhaní, krádeže, nezákonných pohlavních styků a pití alkoholu. Laiky učil vytvářet si zásluhy (dobrou karmu) tím, že budou mnichům dávat almužny.

 

Obecně se samanové vyhýbali styku se společností. Žili a putovali bez domova, avšak jelikož jim jejich kázeň a způsob života znemožňovala opatřovat si obživu, dostávali od laiků jídlo a v případě potřeby dočasné přístřeší. Na oplátku laici měli užitek z jejich učení a z vytváření dobré karmy.

 

Ti, kdo se rozhodli pro život v bezdomoví, se zavázali k vysoce náročnému životu. Mimo uvedená základní pravidla se nesměli účastnit zábav, používat pohodlná sedátka nebo postele, mít peníze, jíst víc než jedno jídlo denně. Mohli vlastnit jen minimum majetku spodní a svrchní roucho, pás, jídelní misku, sítko na vodu, párátko, břitvu, jehlu a hůl. Nejprve žili stejně jako sámané své doby (jejich kázeň měla však podporovat dobré zdraví a sebekázeň, nikoliv potírat tělesnost vůbec), později jim Buddha povolil pobývat v blízkosti vesnic, aby měli snazší přístup k potravě.

 

Mnichové putovali od vesnice k vesnici, s výjimkou období dešťů (čtyři měsíce), kdy se kraj stal neschůdným a samani se proto ukrývali. Někteří mnichové si proto postavili dočasné chýše a čas trávili studiem a rozjímáním. Laikové tento způsob vítali a výstavbu podporovali, mnichové se pak každý rok navraceli na stejná místa. Tyto pobyty byly příležitostí k duchovní obnově laiků z širokého okolí. Postupem času došlo k ustanovení obecných rituálů s promyšlenou strukturou a k výstavbě řádných obydlí. Tím začaly vznikat mnišské obce se stanovenými hranicemi a vymezeným členstvím. Podle Vinaji (oddíl Tripitaky) se ihned po Buddhově smrti sešlo pět set mnichů a společně potvrdilo učení. Podobný "koncil" opět autoritativně potvrdil správnost nauky o sto let později. Mnišský řád i rituál, tak, jak je praktikován dnes, byl plně ustanoven již před rokem 250 před Kristem.

 

Hned v prvních staletích měl buddhismus oproti bráhmanismu a džinismu nebývalou popularitu. V bráhmanismu odděloval kněze od lidí zájem o rituální čistotu vyjádřený v kastovně oddělené struktuře. Posvátné védy se šířili elitním jazykem a byly známy jen kněžím. Buddhova slova se šířila volně a třídní postavení Buddhu nezajímalo - místo obřadní čistoty byl uznáván jako základ postavení mravní charakter člověka. Džinismus zase ostře odděloval mnicha od laika extrémní askezí. Buddhova "střední cesta" odmítala jak tvrdou askezi, tak poživačnou světskost a silně podporovala laickou spoluúčast. Buddhova nauka byla vstřícná, ne konfrontační. Buddhou chápaná cesta neznásilňovala jednotlivce, ale uznávala osobitost a specifičnost způsobu hledání pravdy každého jednotlivého člověka.

Denní režim mnicha se brzy ustálil. Měl brzy vstát, omýt se a tiše před rozbřeskem v rozjímání sedět, dokud nepřijde čas cesty pro jídlo. Vesnicí pak procházel beze slova, se sklopeným zrakem a jídlo přijímal do misky, kdekoliv je nabídnou. Směl přijímat i jisté druhy masa, pokud ovšem nevěděl, že bylo připraveno přímo pro něj. Když se vrátil do kláštera, snědl jídlo z misky tak, jak se zrovna naskýtalo a přemítal o jídle jako o léku. Podle nařízení musel dojíst před polednem. Posléze, pokud to byl novic, vyslechl rady a ponaučení svého duchovního učitele. Pokud to byl starší mnich, věnoval se výuce ostatních. V časném odpoledni meditoval, nebo si zdříml a potom přijímal hosty. Večer se vrátil ke studiu a pak se uložil na noc.

 

Mnišský život přitahoval velký počet lidí. Jako členové sanghy měli nejenom postaráno o životní nezbytnosti, ale také se těšili velké úctě. Trvalá, dobře uspořádaná sangha vedoucí nenásilný život přitahovala také místní vládce a vnášela do kraje pohodu, vzdělání a mír. Laici, bohatí kupci a vládci v touze po karmických zásluhách začali stavět kláštery a všemožně podporovat život sanghy. Přinášeli bohaté dary a kláštery dostávali půdu, nebo jim byla přiřčena část příjmů vesnice k zajištění provozu kláštera. Starší mnichové pověření vedením kláštera se v podstatě stali statkáři. Kláštery začali vytvářet finanční rezervy, z nichž pak v případě potřeby půjčovaly místním zemědělcům nebo obchodníkům. Kláštery se tak cílevědomě staly centry vzdělanosti s velkým vlivem na celý společenský život. Kromě vyučování dharmy se zájem rozšířil o celou řadu oborů. Tak dospěla buddhistická sangha do klasického modelu se všemi tradičnými klady i zápory života rozvinutých církví.

 

Na rozdíl od křesťanství nemusí být vstup do kláštera výsledkem celoživotního zaměření. Mnoho lidí do buddhistického kláštera vstupuje až poté, co vychovali své děti, nebo mnozí zde hledají svou duchovní cestu naopak pouze po přechodnou dobu v mládí. V některých oblastech bývá zvykem trávit v klášteře pravidelně určité období roku a podobně. Množství mnichů naopak vstoupí do kláštera v dětském věku a nikdy ho již neopustí. Tato rozmanitost způsobu mnišského života velice usnadnila šíření a popularitu buddhismu.

 

Druhy buddhismu

 

MAHÁJÁNA, HINÁJÁNA

 

Zhruba sto let po smrti Buddhy se na zmiňovaném koncilu vytvořily dva velké směry a obec se rozštěpila.

 

Jeden směr byl konzervativní a držel se názoru, že je nutno pevně zachovávat obyčeje a příkazy původního učení Buddhy. Tento směr byl nazván názorem stařešinů, tedy Théraváda. Časem se mu však z níže uvedených důvodů začalo posměšně říkat Hinájána.

 

Druhý směr byl liberálnější. Buddha mluvíval o dharmě jako o voru, který přepravuje poutníky přes řeku na "onen břeh." Stoupenci liberálního buddhismu se tedy pojmenovali Mahájána, což znamená Velký vůz.

 

Podstatou tohoto druhu buddhismu je postava bódhisatvy, což doslova znamená "bytost k procitnutí. " Je to bytost, která stojí před prahem nirvány a obrátí se k návratu do světa, aby ze soucitu pomáhala ke spáse všem živým bytostem. Boddhísatva odkládá nirvánu, dokud i ten nejmenší tvoreček nedospěje k cíli. Myšlenka bodhísatvovství je blízká myšlence Kristovské oběti - bodhísatvové jsou "spasitelé", kteří se znovu a znovu dobrovolně vracejí, sestupují do tohoto světa a berou utrpení ostatních na sebe ve snaze vykoupit, zachránit všechny bytosti. To, že se takto společensky angažují pro dobro všech, vyjadřují svým názvem Velký vůz (tedy vůz pro všechny - na rozdíl od Hinájány, která usiluje především o spásu soustředěním na sebe sama). Z tohoto důvodu začali Mahajánští posměšně nazývat théravadské Hinájána - tedy Malý vůz.

 

Boddhísatva dobývá pro lidstvo zásluhy uplatňováním šesti ctností dokonalosti -

 

1. Štědrá dobročinnost

2. Přísná kázeň

3. Trpělivost

4. Odhodlané úsilí

5. Meditace

6. Moudrost

 

Tento směr vytvořil filozofii nebe obydleného boddhísatvy, které je možno uctívat a pomocí modliteb o něco žádat. Tyto bytosti jsou roztříděny do různých kategorií, nejvyšší z nich je Buddha, který zůstává na nebesích a je v tomto směru chápán jako bůh, brahma, vesmírná duše všehomíra a proto se již na zem nevrací jako ostatní boddhísatvové.

 

Rozdíly mezi oběma základními druhy buddhismu -

 

1. Ideál arhanta a ideál boddhísatvy. V Hinajáně je ideálem arhant- jedinec, většinou mnich, který pomocí osmidílné stezky dospěl k procitnutí v soustředění sám na sebe. V Mahájáně boddhísattva odloží nirvánu, aby mohl pracovat pro záchranu ostatních duší.

 

2. Nirvána a buddhovství jako cíl. V hinájáně je cílem dospět do nirvány sledováním osmidílné cesty. Cílem mahájánského buddhisty je dospět k buddhovství a stát se boddhísatvou.

 

3. Úloha vlastního úsilí a úloha víry v osvobození. V hinájáně se soudí, že do nirvány lze dospět pouze úsilím samotného jedince. Mahajánští dovolují užívat modliteb a víry, jakož i pomoci nebeských boddhísatvů jako součásti procesu spásy.

 

4. Hinájána zdůrazňuje důležitost historického Buddhy, jehož velikost tkví v objevení dharmy. Považují ho za nejvyšší vzor lidství, ale nepřiznávají mu božský charakter. V mahajáně je Buddha ztotožněn s nejvyšší prapodstatou a je tudíž chápán jako bůh, Brahma.

 

5.    Největší hodnotou Hinajány je moudrost. Skrze ní se mnich blíží nirváně. V Mahajáně je nejvyšší hodnotou slitovný soucit, snaha dovést celé stvoření ke spáse.

 

6.       Hinajána má pouze jednu školu, jedno učení o níž tvrdí, že je původním Buddhovým učením.

Mahájánský buddhismus se štěpí do mnoha škol a v průběhu věků se nechal ovlivnit jinými myšlenkovými proudy (zpočátku především hinduismem).

 

 

ZEN BUDDHISMUS

 

Zen buddhismus je školou mahájánského směru, který se vyvinul v Číně, kde se nazývá čchan. Tento směr klade zásadní důraz na vnitřní meditaci. Po vzoru Buddhy usiluje o dosažení nirvány vnitřním zahleděním do sebe. "Zahleď se do sebe, ty sám jsi Buddha." je Buddhova věta, na níž zen staví svou filozofii.

 

Podstatou této filozofie je dosažení absolutní prázdnoty. Meditace na tichém místě usiluje o dosažení této prázdnoty. Je intuitivním prostředkem pochopení dharmy - niterné, vnitřní vcítění, prožití pravdy je považováno za důležitější, než rozumové studium. Techniky a způsob meditace přecházejí z mistra na žáka osobním předáváním vhledů. Tato škola vyvinula rozvinutou praxi paradoxních výroků tzv. "koánů." Jejich účelem je otřást myslí žáka. Mistr například vypráví žákům zmatené příběhy, jejichž pointa je záhadná, nebo položí řadu zdánlivě neřešitelných otázek (Jak zní tlesknutí jedné ruky?) a žák o nich medituje, až opustí svět běžných vžitých úvah a pochopí "pravou přirozenost, duchovní podstatu tento svět nekonečně přesahující." Tato meditační škola se rozšířila do Koreje, Vietnamu, největšího rozmachu však zaznamenala v Japonsku, kde se pod názvem zen stala náboženstvím vládnoucí třídy samurajů. Jakožto prostá a zdůrazněná kázeň se stal zen i významným prvkem mnoha  charakteristických oborů Japonska. Velice populární se stal i u nás, v západním světě.

 

Zenový výcvik

 

K tomuto výcviku slouží řada klášterů v nichž žijí zenoví mistři. Přijatý novic si v první fázi osvojuje klášterní pravidla a zvyká si novému režimu. Každé ráno a večer se účastní pobožnosti při níž se recitují sútry. Jídlo v klášteře je třikrát denně a připravují si ho mnichové sami. Osmkrát měsíčně vycházejí do města, aby přijali dary - syrovou rýži a peníze od laiků, kteří je podporují. Dary přijímají se sklopeným zrakem, aby nespatřili dárce a děkují úklonou. K těmto zdrojům se připojuje sklizeň z vlastních zahrad, neboť práce na zahradě je součástí výcviku.

 

Po ranní pobožnosti následuje snídaně a poté čajový obřad. Čaj je podáván často a slouží též jako prostředek k udržení bdělosti při meditaci.

 

Po čaji absolvuje mnich setkání se svým mistrem. Ten mu uloží koán o němž stále přemýšlí. Při každém setkání s mistrem musí mnich prokázat, jak pokročil při jeho řešení. Pokud koán vyřeší, dostane od mistra další.

 

Nejdůležitější částí dne je však rozjímání, které probíhá v meditační místnosti zvané zendó. Mniši sedí potichu na zkřížených nohou na rákosové podložce a usilují o meditaci s vnitřním soustředěním na koán. Pokud někoho začne zmáhat únava, zvedne ruku a dohlížející mistr ho udeří holí, aby osvěžil jeho smysly. Před úderem si oba vzájemně uštědří poklonu.

 

Výcvik trvá nejméně tři měsíce a po tomto období přezkouší mistr každého žáka a doporučí, nebo zamítne jeho další pobyt.

 

Zen je pro svou zaměřenost na nitro, meditaci v klidném prostředí a duchovní rytmus života kontrastem vůči našemu konzumnímu povrchnímu a uspěchanému západnímu stylu a proto nabývá od konce osmdesátých let stále větší popularity i u nás.

 

TIBETSKÝ BUDDHISMUS

 

V 15. století založil náboženský reformátor Conkhapa žlutou sektu Gulugpa, která se stala dominantní školou tibetského buddhismu. Založil kláštery kolem Lhasy a město učinil centrem kultury. Třetí Congkhapův nástupce Gendundub se stal prvním dalajlámou,"oceánem moudrosti." V následujících stoletích vždy po dalajlámově smrti nastává pátrání po chlapci, jenž je dalajlámovým vtělením. Poté ho vychovávají starší lamové k jeho životnímu poslání.

 

V Tibetu je guru, bodhísatva nazýván lama. Tamější náboženství se proto někdy nazývá lamaismus. Největší lamovou povinností je provázet umírajícího člověka, když duch opouští tělo. Tento stav se nazývá bardo. Během tohoto času, po 49 dnů může duše dospět buď k osvícení, nebo ke znovuzrození. Lama využívá textů Knihy mrtvých.

 

Tibetská nauka využívá tří druhů učení - první z metod je Théráváda, která vede věřícího k procitnutí a osvobození. Druhá je Mahájána, což je cesta filozofie za účelem spásy ostatních. Třetí je Vadžrajána, cesta obřadů a mystických meditací (užívání mandaly). Tyto tři způsoby jsou chápány jako postupné etapy jediného vozu.

 

Tibet se stal skutečným centrem a muzeem buddhismu. V roce 1950 byl násilně obsazen komunistickou Čínou a jeho území bylo připojeno. Číňané pobořili tisíce klášterů, vyvraždili a uvěznili a stále vězní tisíce mnichů. Současný dalajláma žije v emigraci v Indii a je nositelem Nobelovy ceny míru.

 

 

Buddhistická literatura

 

První texty byly zaznamenány na palmové listy okolo roku 43 př.n.l. Jsou nazvány Tipitaka, což znamená tři koše, neboť tyto texty byly rozdělené do tří skupin a ukládány do košů.

 

První je Vinajapitaka - koš kázně. Týkaly se sanghy a uvádějí pravidla kázně pro mnichy.

 

Druhý je Suttapitaka - koš rozprav. Obsahuje sútry, neboli Buddhovy kázání a rozpravy, také příběhy Buddhy a jeho prvních učedníků. Zde Buddha vykládá svou nauku a způsoby a  postupy, jak dospět do nirvány.

 

Třetí je Abhidhammapitaka - koš metafyziky. Obsahuje filozofické komentáře k buddhistické nauce.

 

Mahájánští sestavili vlastní Tripitaku, která je v mnohém totožná, mezi tuto však patří tkzv. Lotosová sůtra. Její autor (dle mahájánských je to sám Buddha) pomocí podobenství vysvětluje smysl svého poslání, jímž je pomoci všemu stvoření k dosažení spásy.

 

Mezi nejoblíbenější spisy Tipitaky i Tripitaky patří vyprávění o minulých Buddhových životech, na něž si v okamžiku prozření vzpomněl. Některé z kouzelných příhod líčí vyprávění z minulých stavů, kdy byl Buddha zvířetem. Tento spis se nazývá Džátaky.

 

Zcela nejoblíbenější knihou jsou však sebrané krátké Buddhovy výroky. Jsou pramenem povzbuzení a poučení. Je to 423 výroků tematicky uspořádaných do 26 oddílů. Výrok 252.  Snadno je patřit na chyby těch druhých, nesnadno však vidět ty vlastní. Člověk rád chyby bližních provětrává jak plevy, chyby své však skrývá jako podvodník nepovedený vrhcáb. Tato sbírka se nazývá Cesta nauky, neboli Dhammapada.

 

Zmíněná Tibetská kniha mrtvých je duchovní příručka pro lamy, kteří provázejí umírajícího stavem bardó a snaží se využít této šance k vyváznutí z koloběhu životů.

 

Otázky ke zkoušení

 

1/   Buddhův život - původ, cesta k osvícení, nirvána, roztočení kola nauky, založení sanghy.

2/   Dharma - čtyři základní pravdy, jejich obsah.

3/   Osmidílná stezka- rozdělení, jednotlivé etapy, jejich obsah.

4/   Sangha - vznik, způsob života, mravní zásady.

5/   Mahájána - podstata učení.

6/   Rozdíly mezi mahájánou a hinájánou.

6/   Zen buddhismus - podstata, způsob výuky.

7/   Tibetský buddhismus.

8/   Buddhistická literatura.

9/   Vysvětli pojmy - střední cesta, Buddha - agnostik, boddhísatva, sansára, nirvána